I s krátkými kraťasy a bez výpadů se lze dostat do finále – To si Jakub Bitman vyzkoušel v Turecku.

1. 10. 2014

Jakub Bitman (26) za Sokol Radotín Meteor – Praha hrál od roku 1997 do 2011, v tomto roce přestoupil do sokol veselý Brno- Jehnice. Do toho v letech 2009/2010/2011 hostoval za rakouský WBH Wien a v roce 2013/2014 hostoval za dánský Odense Badminton klub. Nyní se vrátil, po čtyřech letech do oddílu, ve kterém badmintonově vyrůstal. Sezonu v Čechách začal hattrickem na Benáteckém poháru, kde hrál smíšenou čtyřhru se svou stálou mixérkou Alžbětou Bášovou a čtyřhru s Pavlem Drančákem.  Vše o Kubově pobytu v Dánsku a jeho nejlepší badmintonovou historku se dozvíte v rozhovoru.

Tvá mamka, Halka Bitmanová, se věnuje badmintonu, přivedla tě k hraní ona?
Ano, vše to začalo, když mi bylo asi šest. Doma mě neměl kdo hlídat, tak mě mamka brala do tělocvičny, kde trénovala. Tenkrát jsem spíš ještě dělal vylomeniny a krátil si čekání blbnutím, skákáním, ale určitě i fňukáním, že už chci domů. Postupně jsem pak začal plácat do míčku.

Od kolika let hraješ?
Nedokážu to říct přesně, ale myslím, že tak v osmi jsem začal pravidelně chodit na tréninky. Tenkrát myslím 2x-3x týdně.

Byl jsi od roku 2013 na hostování v Dánsku, co tě tam zavedlo?
Trénink. Rozhodl jsem se, že zkusím trénovat v ‘‘Mece‘‘ badmintonu a přitom jsem pořád neměl jistotu, za koho budu hrát. Nakonec se to vyřešilo asi nejlépe, jak mohlo. Že jsem hrál za oddíl přidružený k tréninkové akademii, ve které jsem trénoval.

Bereš to tedy jako velký badmintonový přínos?

Jednoznačně. A nejen badmintonový, ale i životní.

Z Dánska pochází všem badmintonistům známý několika násobný mistr Evropy (nyní již v důchodu) Peter Gade, jsou tedy tréninky v Dánsku jiné než u nás?
Jsou jinak koncipované, pracuje se dlouhodobě. Jedna z prvních věcí, kterou mi trenér řekl, byla, že nemáme čekat výsledky za týden, ale za pár měsíců.

Co se ti tam nejvíc líbilo?
Tréninkové podmínky. Pocit, že se hráč nemusí starat o to, co se bude dělat, kdo bude na tréninku, jestli bude dostatek míčů atd. atd… Je toho spousta. K tomu k dispozici hala téměř 24 hodin denně, takže kdykoliv jsme chtěli, mohli jsme jít trénovat sami. Určitě také jsem poznal pár nových lidí, zlepšil se v angličtině a také se cítím jistější v kuchyni. A v neposlední řadě – jsem daleko pořádnější, než před odjezdem do Dánska.

Co jsi naopak postrádal?
Sociální vyžití. Dánsko je hodně drahá země a proto by mě kina, restaurace apod. za chvíli zruinovala. To mi tam chybělo ze všeho nejvíce. Samozřejmě také rodina a blízcí lidé.

Do jaké nejzajímavější země ses s Badmintonem dostal?
Asi budu muset říct Čínu a město Šanghaj. Než jsem tam jel, věděl jsem, že jde o jedno z největších měst na světě. Ale realita mě naprosto ohromila. Rozhodně tomu ohromení napomohly obrovské kontrasty mezi supermoderním centrem města a opravdu chudými slumy. V tomto případě říkám – kdo neviděl na vlastní oči, nepochopí.

Při jaké příležitosti jsi tam byl?
Jel jsem tam na měsíční tréninkový pobyt.

Po čtyřech letech ses vrátil do Meteoru – oddílu kde jsi začínal, bylo to tvé přání, nebo tě někdo zlanařil?
Jen bych tě chtěl opravit – pamatuju si na to, v jakém oddíle jsem začínal a byl to TJ Sokol Radotín. (oddíl se nedávno přejmenoval na Sokol Radotín Meteor – Praha; pozn. red.) Jsem moc vděčný za to, co mi bylo umožněno, když jsem byl mladší, takže tímto trochu „splácím“ to, co dlužím. Ale k otázce, vyloženě přání to nebylo, s Ondrou Lubasem jsme měli jednání, na kterém jsme si řekli vzájemné představy o spolupráci, které nakonec vedly k uzavření smlouvy a navrácení se zpět.

Badmintonu se věnuješ také z opačné strany – tedy jako trenér. Dalo ti to něco navíc, než kdybys byl jen v roli trénovaného?
Jako trenér si spíše snažím jen přivydělat, zatím se tomu úplně nevěnuji. Ale myslím, že se postupně učím i v této roli a mám pocit, že dokážu lépe vnímat to, co trenér chce a také tolik neodporovat. Protože to mě samotného strašně štve, když vidím nezájem ze strany mého „svěřence“. Nebo to je možná i tím, že už jsem starší a trochu jsem vyrostl z puberty, kdy jsem samozřejmě všechno věděl a uměl nejlépe na světě…

Letos na benáteckém poháru se ti podařil hattrick (ikdyž jen s dvěma zlatými), byl to tvrdý boj nebo šťastný los?
Bohužel v singlu jsem nakonec prohrál ve finále. Doslova jsem ho odchodil, šel jsem ho hrát 15 minut po 75 minutovém boji s Adamem Mendrekem. Nezbyla mi už žádná síla. V mixu jsme příliš problémů neměli a v deblu snad jen ve čtvrtfinále jsme si sami zkomplikovali situaci tím, že jsme se přestali koncentrovat. Jinak bych řekl celkem snadno dva vybojované tituly a krom singlu s Adamem, tento zápas byl podle mého tím nejlepším, co turnaj nabídl, i druhé místo právě ze dvouhry.

Debla jsi vyhrál s Pavlem Drančákem, nejste stálí partneři na kurtě a přesto většinou, když se sejdete, zadaří se vám, čím to je?
Hrajeme takového specifického debla. Neřídíme se tolik danými pravidly čtyřher, ale víme o sobě na kurtě skoro pořád. Také víme, co ten druhý v dané situaci zahraje. Dokážeme tím tak daleko lépe předvídat i soupeřův úder a jsme o to rychleji připraveni.

Na mistrovství ČR 2014 jsi po páté v řadě vyhrál ve smíšené čtyřhře a byl druhý ve dvouhře. Jaký je cíl na MČR 2015?
Obhájit opět titul ze smíšené čtyřhry a co dalšího zatím přesně nevím. Titul z dvouhry mi samozřejmě ještě chybí, ale bude to letos nesmírně těžké…

Máš na účtu nespočet titulů mistra republiky ve všech disciplínách v juniorech i v dospělých a mnohokrát ses účastnil velkých mezinárodních turnajů. Co považuješ za svůj největší úspěch?
Je toho hodně, čeho si vážím a cením. Účast na MS 2013, postup mezi 32 nejlepších párů světa na MS 2014, 7. místo z MEJ družstev. Určitě také 2. místo na Czech International 2013, nebo právě oněch pět titulů mistra ČR v řadě! Každý úspěch je pro mě něčím zvláštní a doteď si vybavím všechny tituly z MČR juniorů i seniorů, možná bych dal dohromady i soupeře a výsledky.

Jak často trénuješ?
V Dánsku to bylo cca 10 – 14 tréninků týdně. Nyní v Praze budu mít trochu volnější režim.

Čemu se věnuješ ve volném čase?
Rád koukám na filmy, snažím se hrát na kytaru. Taky bych chtěl navštívit nějaké kuchařské kurzy. Doufám, že mi letos vyjde lyžování a další aktivity, na které jsem za poslední roky neměl příliš času.

Nejvíce se o tobě momentálně mluví jako o mixerovi, ve spojení s Bětkou Bášovou, je smíšená čtyřhra tvá nejoblíbenější disciplína?
Momentálně naprosto jednoznačně! Vždycky jsem měl nejraději dvouhru, ale asi vážně stárnu.

Chtěl jsi někdy s badmintonem skončit?
Mockrát. Když se nedaří, tyhle myšlenky přicházejí snadno. Jsem rád, že jsem to zatím nikdy neudělal.

Jaký je tvůj nejtrapnější badmintonový moment?
Vyloženě trapný si nevybavuji. Několikrát se mi určitě stalo, že jsem v zápalu boje zapomněl skóre a myslel si za stavu 20:19, že už jsem set vyhrál a šel jsem na druhou stranu. Vzpomínám si však na jednu vtipnou historku z turnaje juniorů v Turecku. Tenkrát jsem odehrál první zápas a blbě se kouknul na rozpis utkání. Měl jsem pocit, že ten den už nehraju. V klidu jsem odjel na hotel, vrátil se do haly asi za dvě hodiny a všimnul si, že můj soupeř se rozcvičuje. Začal jsem tedy zjišťovat, jak to tedy doopravdy je a ukázalo se, že za 10 minut mám nastoupit. Začal jsem tedy shánět všechno vybavení. Boty jsem měl půjčené od Slovince, kraťasy, které byly extrémně krátké od Rakušana, rakety od Chorvata. Tričko jsem musel uhádat s hlavním rozhodčím, protože rozhodně nesplňovalo pravidla badmintonu a volné boxerky mi také příliš komfortu nedodávaly.  Zápas jsem odehrál s úsměvem od ucha k uchu s vědomím, že dlouhé výpady raději nebudu dělat. Nakonec jsem na tomto turnaji prohrál až ve finále.

 

mad